Zajímavosti


Z rodu královského

Je to dvaačtyřicet let. Porsche včera a Porsche dnes. Jestli vám jde jen o emoce, pak je jedno, jestli sedláte legendární 356 Speedster nebo výjmečný Boxster.

Postavte je vedle sebe a oněmíte úžasem. Čas je relativní. Není nic jednoduššího než poznat, že tahle auta patří k sobě, že jsou to ušlechtilé sportovní vozy, které vám dají víc než většina jim podobných. Z obou čiší rodová sounáležitost, a přestože jsou si podobné jen ve své podstatě, není nic jednoduššího než je identifikovat jak dva sourozence. Porsche. To jméno se narodilo a dá-li Bůh, nikdy nezemře. Miluji tuhle značku. Speedster před čtyřiceti lety ovládl Hollywood. Když si vzpomenete na ty nejprofláklejší love story, určitě se tam mihnul aspoň na vteřinu. Jeho kulatá linie a typický zvuk fascinuje filmaře dodnes. Jezdily s ním ty největší hvězdy, a když se podíváte do garáží těch současných, které autům alespoň trochu rozumějí a mají je rády, určitě tam bude alespoň jeden exemplář. Pokud proklatě dlouho vybírate, jestli jet na premiéru v novém, ale už profláklém Ferrari, nebo zase v té nudné osmimetrové limuzíně, pak zalovte v kapse rozdrbaných džínů, naskočte do Speedsteru a frčte. Budete cool. Lidi, co tomu nerozumějí a jejichž nejsilnějším povahovým rysem je cyničnost, vám budou otloukat o hlavu, že Speedster je jen převlečený Brouk. Jsou to hlupáci! Žádné jiné auto nevypadá po víc jak čtyřiceti letech tak dobře, sexy a stylově. Čas mu neuškodil, ba právě naopak. Jeho design je geniální, stejně jako jeho jednoduchost a jízdní vlastnosti. Ferdinand Porsche vymyslel brouka a jeho syn Ferry tenhle sporťák. Dravý, hbitý a nestárnoucí model 356, přičemž otevřený Speedster je lepší už jen proto, že nemá střechu. A fakt, že se jich vyrobilo jen 4922 exemplářů, má taky něco do sebe. Tohle auto mě bere u srdce, kdykoliv ho potkám nebo jen vidím někde v muzeu, a jestli to dneska dobře dopadne, pak se s ním svezu ! Auu, že by tenhle byl jeden z těch nejhezčích dnů v mém životě? Přijel jsem s Boxsterem na místo našeho setkání, svým nejoblíbenějším zapalovačem Zippo vdechnul život nenáviděné cigaretě, a tak jsme se všichni tři společně vyhřívali na slunci. Boxster je fajn, pokaždé se těším, až ho vytáhnu z garáže. Dřív jsem jezdil s klasickou devětsetjedenáctkou, ale pak mi jednoho dne zavolal můj makléř, pogratuloval k výborné investici, a tak šla devěsetjedenáctka do světa. Já si koupil všemi milované a proklínané Turbo, ročník 1984, a ještě mi zbylo na Boxstera pro moji přítelkyni. Byla fajn, ale nějak to nevyšlo, a tak mi po ní zbyl právě tenhle Boxster a šestatřicet fotek z naší první dovolené...

To auto za to stojí a nebudu ho prodávat jen kvůli tomu, že jsem ho koupil pro někoho, jezdím s ním opravdu každý den, a věřte nebo ne, líbí se mi víc než dospělejší model 911, víc si s ním troufnu a připadá mi o dost přátelštější. V zatáčkách se chová senzačně, během několika málo dnů jsem poznal, jak ho srovnat ve smyku a jak ho tam dostat, co na tom, že má jen něco málo přes dvě stě koní. Na to, aby si s ním člověk užil, to bohatě stačí. Je to Porsche se vším všudy, má jeho zvuk, brzdy i charakter, jestli někdo přísahá jen na devětsetjedenáctku, pak se s Boxsterem nikdy nesvezl úplně nadoraz. Blu, blu, blu ... Konec filozofování, Speedster je tady. Ten zvuk vzduchem chlazeného čtyřválce poznám na sto honů, je to jako když se sypou brambory dřevěným korytem, někdy rychle někdy pomalu, to podle toho, kolik dá řidič plynu. Ten sound se většinou ozývá ze dvou senzačně hubených nachromovaných trubiček, ale když už je Speedster nadostřel, vidím, že je to exemplář z roku 1958, který měl svoje dva výfuky vestavěny do zadního nárazníku. Je to geniální vůz. Mám husí kůži, cigareta už dávno zhasla a najednou se přistihnu jak si otírám zpocené dlaně o džíny. Napadají mě surové myšlenky, že bych obě svoje Porsche vyměnil za jedno tohle, a z ničeho nic mi moderní svět neříká vůbec nic. Tohle má tedy styl! Stejně jako moje staré Turbo je lepší než to nejnovější, byť jsem nenašel nic konkrétního, co by mně na něm vadilo. Tohle je vážně jiný svět. Za volantem je starší chlápek, zatím se známe jen z telefonu. Řídí v kožených rukavicích a vsadím svoje nové polobotky, že doma má určitě stylovou kuklu a bílou šálu. Přísahám sám sobě, že jestli si jednou tohle auto koupím (a věřte, že hrozně moc chci ), pak určitě obměním i svůj šatník.

Parkuje vedle Boxsteru, klasika vedle moderny, ten bublavý zvuk utichne a zpěv ptáků přeruší jen pět ostrých kovových cvaknutí ruční brzdy, a pak překvapivě měkké klapnutí, to jak zavírá dveře. Nechci vás otravovat konverzačními frázemi, tím jak jsme spolu popíjeli capuccino a probírali, jak jde život. Možná by vás však mohlo zajímat, že tenhle Speedster byl koupen na inzrerát, v překvapivě výborném stavu a že je na něm všechno originál, i ty doplňky jsou ze své doby. Že jen lak, ten třpytivý lak s hlubokým zrnem je dva roky starý, že každou neděli nechodí jeho majitel do kostela, ale do garáže, pěkně s jelenicí, měkkými hadříky a za autokosmetiku utratí bratru deset tisíc ročně.

Tak jsme tam tak seděli, povídali, pak zase mlčeli a jen koukali, ta dvě auta tam byla s námi a určitě si taky měla o čem vyprávět, protože se čas od času ozvalo zapraskání motorů, a kdyby tak nebláznili to ptáci, určitě bychom toho slyšeli daleko víc. Bylo to jako setkání vnuka s děděčkem, kyždý úplně jiný, a přitom se stejnými rysy a se společným jménem.

Boxster se celou dobu tvářil jako mladý nabušený sportovec, elegán, kterému se pod košilí rýsují svaly a jeho opálení ze solárka i sestřih od prvotřídního holiče ho pasují do role lamače ženských srdcí. Speedster měl zas tu správnou jiskru v oku, jeho široká ramena nesvěsilo ani těch čtyřicet let, a já konečně pochopil, co se těm mladým holkám tolik líbí na Seanu Connerym. A pak se to stalo. Dodnes přemýšlým jestli to ten pán udělal kvůli mně. Najednou mám v ruce klíčky od Speedsteru, on stojí u Boxstera, a mně bylo jasné, že se mi právě teď plní klukovský sen. Najednou zaburácel šestiválec v mém Porsche. "Moc plynu," proletělo mi hlavou. Pak se protočila zadní kola a Boxster zmizel s rozevlátým zadkem v prachu. Aúú, ten pán to opravdu uměl a výkon 220 koní mu nedělal nejmenší problém! Mě těch pětapadesát, co měla šestnáctistovka, poslouchat nechtělo. Rozjel jsem se až napodruhé a nepříjemný klapot podtáčeného motoru mě důrazně upozornil, že bych neměl řadit tak brzko a zbrkle. Inu, úcta ke stáří, no ... Pak už to šlo jako po másle. Velký dřevěný volant mi klouzal v dlaních a sluníčko mi odráželo prasátka z jeho tří ramen přímo do tváře. Čím jsem jel rychleji, tím víc na mě foukalo, brzy jsem si zvyknul, že mám v ruce jen čtyři rychlosti, a ten bublavý zvuk mě tak hladil po duši, až mi najednou začalo být skoro smutno. Staré časy. Toužil jsem po kožených rukavicích, letecké kukle a bílé šále. Krajina kolem mě neletěla, ale jen tak poklusávala, zatáčky jsem projížděl s klidem a rozvahou, nejel jsem na víc jak půl plynu a na brzdy jsem šlapal jak na trávník plný sedmikrásek. Fascinovala mě strohá, a přitom tak krásná přístrojová deska se třemi stejnými budíky, kovové kličky na dveřích a sedačky, které nejsou zdaleka sportovní, ale překvapivě pohodlné. Zpětné zrcátko na té hubené nachromované tyčce vzbuzuje efekt děleného čelního skla, malinkaté stěrače a patřičně tuhé pedály odakzují na svou dobu. Šestnáctistovka byla nejoblíbenějším motorem v řadě, neumím si představit jak jely, spíš tedy šepotaly první čtyřicetikoňové jedenáctistovky nebo jak asi musely upalovat ty nejsilnější verze s našlapaným dvoulitrem. Právě teď je mi to ale docela jedno. Připadá mi, že s tímhle autem nejde o to být nejrychlejší a že se s ním nikdo nebude odhodlaně a sveřepě vrhat do zatáček, ale spíš všichni musí toužit po pocitu dokonalého souznění. Nechápu, jak ho někdo může týrat na rallye veteránů, to by mi srdce nedovolilo. Tomuto autu se neubráníte. Dostane se vám pod kůži a vyvolá ve vás zatím neznámé pocity. Máte k němu úctu a zároveň i ho užíváte. Konec.

Ta půhodinka se rozplynula jak ranní mlha, Speedster s Boxsterem zase stály vedle sebe a my si povídali, oba dva plní dojmů. Byl to výjmečný den, na který se nezapomíná. Vyslechl jsem si ještě pár historek ze srazů veteránů, kam oba dva společně jezdí, viděl jsem spoustu fotek, kdy na zadním nosiči trůnil ošoupaný kožený kufr plný samolepek z celé Evropy, kulil jsem oči při vyprávění, že existují Speedstery s nadupanými motory a vyladěnými podvozky, co atakují stovku za pět vteřin... Jel jsem domů, motor nešel nad tři tisíce a já přemýšlel o Porsche, o lidech, co řídí jeho vozy, o minulosti, současnosti i budoucnosti. Všechno se mi to honilo hlavou, ale je do toho okamžiku, než jsme zastavil v jednom butiku a o pět minut později už jsme řídil v rukavicích z té nejjemnější kůže. Měl jsem jasno. Něčím se začít musí.

Autorem článku je Jurgen Weber

 


<<Zpět
Hlavní stránka
webzdarma.cz